Hora Radhošť byla totiž v dávných dobách významným kultovním místem starých Slovanů. Na jejím vrcholu prý stála pohanská svatyně s ohromnou dřevěnou sochou boha Radegasta ve strašlivé helmě a pancíři z ryzího zlata. Zde se konaly náboženské obřady a magické rituály, při nichž se přinášely zvířecí, někdy i lidské oběti.

Věrozvěsti Cyril a Metoděj, kteří sem v 9. století přinesli křesťanství, přikázali tuto modlu vyvrátit, rozsekat a vrhnout do ohně. Podle pověsti ji však pohanští kněží včas ukryli hluboko do podzemí hory. Od té doby tam spolu s dalšími poklady leží v jedné jeskyni za podzemní říčkou, přes kterou vede jen úzká lávka. Na druhou stranu se prý ale nikdo nedostane, neboť lávku hlídá drak a velký černý pes.

Podle starých pověstí byly kromě sochy a chrámu na Radhošti také příbytky pro pohanské kněze. Bylo to údajně celé město, které se pak propadlo do země, a dodnes tam jsou vidět zříceniny. Tomu místu se říká "Zaryje" a najdete ho při cestě od dnešní kamenné sochy Radegasta ke kapličce na vrcholu Radhoště. Ve svahu po levé straně je celé pole divoce zpřeházených balvanů, zarostlých trávou. Pan Červenka z Trojanovic slyšel od svého dědečka, že tam stával budhistický (?) chrám, a v 16. století se při zemětřesení propadl do země. Vzpomíná, že ještě po 2. světové válce tam byl vidět kamenný oblouk nějaké brány. Teď je to už jenom změť nakupených kamenů. Z některých trhlin je ale cítit vanout průvan, jakoby tam odněkud vedla polozřícená chodba do podzemního systému hory.

Říká se také, že na vrcholu Radhoště stával kdysi hrad, jehož pánem byl Radocha. Podle něj se jmenuje úzká propast, vedoucí do nitra hory a jejich podzemních prostor. Dnes už ale nikdo neví, kde tato tzv. Radochova studna je. Lépe řečeno, kde byla, protože její ústí je zavaleno, či zakryto a dávno zapomenuto. Pomocí inzerátu v novinách se ji v roce 1978 marně snažili nalézt bohumínští speleologové pod vedením J. Wagnera. Ale jen málokdo ze starousedlíků o ní něco ještě ví. Prý snad byla někde u Skalíkovy louky. To je ale bohužel vše. Jen jeden starý lesník si ještě vzpomíná, že když byl asi šestiletý chlapec, vyprávělo se o nějaké učitelce, která do Radochovy studny spadla. Víc už si ale bohužel nepamatuje.

Na díry neboli "ďury", jak se jim říká místním nářečím, je zde možno narazit na mnoha a mnoha dalších místech.. Dříve je využívali hlavně pastevci nejen jako chladné sklepy pro ovčí mléko a sýry, ale i jako úkryty. Stavěli si své koliby přímo nad vchody do podzemí nebo v jejich blízkosti. Průchody nitrem hory znali hlavně oni. A nebylo prý nic divného, když si pastýř z rožnovské strany zapálil pochodeň, prošel horou a dostal se na druhou stranu, kde ho na zelené polance čekala milá. Lidé si vyprávěli, že v dávných dobách chodby využívali i pohanští kněží neboli černokněžníci. Upravili si
je a uschovávali si v nich dary od poutníků - a snad i v nich žili. Postupně vznikly báje o velikých pokladech zde ukrytých. Zmínil se o nich i spisovatel Svatopluk Čech ve svých Vzpomínkách z cest i života. V září roku 1881 ho provázel jeden hovorný Valach po Radhošti a o těchto pokladech mu vyprávěl:
Lze prý na blízku ještě viděti otvor zasypané podzemní chodby, kterou "černokněžníci" do hlubin hory pro zlato a stříbro chodili, ta chodba táhne prý se celým Beskydem a končí někde u Místku. Jeho stařeček (dědeček) prý tam sám s těmi černokněžníky chodil, a také jeho otec šli prý tam jednou, přes dvě vody, někde vzpřímen, někde čtvermožky.

Aby mu spisovatel uvěřil, odvedl ho průvodce do zakrslého bukového lesa a vstup do chodby mu ukázal.
Pověsti o ukrytých pokladech v radhošťských slujích vedly některé odvážlivce k tomu, aby se s primitivní výbavou - konopným provazem a svíčkou - vydali do hlubin země. Ne vždy se však tito odvážlivci vrátili zpět. Zhasneli vám v podzemí světlo, nemáte nejmenší naději nalézt v absolutní tmě cestu z bludiště ven. Dodnes se vypráví o hrůzných nálezech mrtvol nebo koster zbloudilých ubožáků.

V dokumentu, sepsaném bývalým učitelem Matýzkem ze vsi Juřince, se například píše, že "...před pár lety se opět několik pošetilců vpustilo do podzemního bludiště. Jak velmi se však ulekli, nalezše místo zlata, po němž se tak velmi sháněli, lidský na větším díle již od lišek strávený mrtvol, při němž ještě kus zhaslé voskové svíce na zemi ležel"...

"Nejsou to jenom staré povídačky," řekl nám pan Parma z Frenštátu. "Na vlastní oči jsem viděl mrtvolu jednoho zbloudilce, který v jeskyni zemřel hlady. Tragické bylo, že seděl opřený o skálu jen několik metrů od výstupní šachty."

Zájem o poklady v Radhošti byl tak velký, že v 19. století kolovaly mezi lidmi návody, jak je hledat, ba dokonce se psaly na toto téma i knihy. Jistý Tkadlec napsal v roce 1828 obsáhlé dílo, popisující přípravy ke kopání pokladu i praktické návody, převážně však magického charakteru. Uvádí tam zaříkávači formule, pantakly i potřebné rituály, jak si naklonit duchy hlídající poklady. Některé jeho poznatky by však možná spíše zajímaly dnešní geology. Píše třeba, že: "v Radhošti jest jedna hlína červená jako krev a v ní zlato ryzí z větší polovice, že by jím moravskou i českou zemi zaplatiti mohl, co ta hlína v sobě obsahuje, jen zeji těžko najíti. Než valaši s kozami ji nacházejí nebo sobě nohy obarví."

O hledání zlata na Radhošti se také zmiňují knihy Jahrbuch der Bergakademie Leoben-Příbrams, Wien 1889 a D'Elvert, Geschichte des Bergbaues und Hůttenwesen in Máhren und Schleisen, Brůnn 1887.

V olomouckém muzeu je uložen rukopis, který koncem 19. století našel ing. Voves mezi ostravskými horníky. Je to osmerková knížečka z režného papíru psaná brkovým pérem a švabachem, a od častého používání ohmataná a umazaná hlínou. Napsal ji jakýsi Jan Šebesta 28. ledna 1830 a lašským nářečím v ní popisuje, jak nalézt poklady v Tatrách u Kežmaroku a hlavně v radhošťských "důrách". Píše se v ní doslova:

PRAVDIVÝ A SPRAVEDLIVÝ OPIS O RADOŠČU
Jdi od Frinštata na ten virch, na horu, která se Okruhlo nazývá, k Pustevni. Od Pustevně di k polednu (na jih) okolo štyroch set kroků cesty. Tam přijdeš k jednej duře, neb vchodu do tej skály, která ďúrajest mezi velikými kameňami. Tam vlez do ďúry, kera pod kamen jde a peci podobna jest. Tam musiš do ni vlézt, až najednou širši cestu dostaneš. Tam možeš prostranno jiti - a přijdeš mezi dva kameny, které hladké jsu jako rozščipené desky a sice na způsob O) a najdeš při tom na levé straně tyto znamení:
m 1
88
m
Potom vlez zase mezi ty kamenné desky a když jsi okolo několik síhách tam vešel, tak se musíš do dolu spustiti do tej aury, kterů před sebú najdeš a to na provazovém žebříku. Potom přijdeš na jednu hrubě dluhu fuku, na které hubky roštu, jako zde u nas dulové huby a ty jsou spravedlivé zlato. Potom di dal a přijdeš k jedné tekuci vodě, přes kteru je lávka položena. Ale na špici tej lávky nevstupuj! Neb za ni leži drak, od kterého jde drát. Když se drátu dotkneš, vyskočí ten drak tebje naprotiv, ačkoliv jenom kumštem, to jest vymyšlino ten drak.
Když přejdeš lávku, nelez do žádné důry ani na levo ani na právo, nýbrž zrovna prosto. Pozoruj následující znamení na levo i na právo!

Tak přindeš k jedním dveřím, před kterými jeden veliký pes leží. Nade dveřami v jedné důře leží kluč k té komoře. Tak tam vejdi a nandeš stavení o 4 bliskavých slupach a dvuch cherubínův a uprostřed zlatý slup. A máš tu okolo hojnost zlata."

V tomto popise je velmi zajímavá pasáž o lávce přes podzemní říčku. Je z ní zřejmé, že k lávce je připevněno nějaké mechanické zařízení ovládané drátěným táhlem, které proti nezvanému vetřelci vymrští umělou figuru draka, aby ho vyděsilo a zabránilo mu tak v další cestě. Proč? Za dřevěnými vraty bude asi skutečně něco velmi cenného. Nemůže tam být socha Radegasta zdobená zlatem a další poklady pohanských kněží?

Existenci lávky a dřevěných vrat za ní potvrzuje i další dokument, uvedený ředitelem škol J. R. Vitáskem v Časopise turistů roč. XXV. Píše se v něm o výpravě odvážlivců z roku 1848, jak ji popsal otec hajného trojanovického revíru. Došli až k podzemní říčce, ale na druhý břeh se nedostali. Ne že by se polekali draka, ale lávka byla ztrouchnivělá a koryto, vymleté vodou ve skále, příliš široké a hluboké. Přesto ve světle pochodně viděli za lávkou velká dřevěná vrata a cosi černého, podobného velkému psu.

Další odstrašující zařízení?
"Mohlo to byť v roku osumačtyrycatem, tošzme sa vypravili ja a ešče tře, do tych dur, pod stupněmi na poklady. Vzali sme sebu špagatu na motovidlo namotaných ze dvouch klub za dva rýnské šajnu a třifunty svíček, schválně na to letých. Vybrali zme sa jednuc v letě skoro ráno. Jak zme přišli hoře k Valchařom, ptali zme sa po tych důrách na Pustevni. Já sem ukrál krajíc chleba a dal hojednemu ogarovi od Valchařo, aby nás k tym důrám zavedel.ják zme tam přišli, toš ogar sa vrátil a my sa dali lezť do tých důr. Jeden z nás, šak to byl nějaký Šaron či vlastně Vokáč, ten měl velku knihu na tři prsty ztlušča; kusek v ni bylo psané, kusek tiščené a tam bylo všecko poznačené, jak sa do tych důr leze.Dali zme sa dla tej knihy tu prostřední ďuru, tam zme dojednej špary zatlukli koleček s provázkem a pěkně odmotávali z motovidla, abyzme spatky trefili. Napřed šlo to srázem dolu, museli zme sa krčet. Nižej zme seskočili zrovna dolu a tož zme přišli do takovéjprostranej sině, že by sa v ni forman aji z vozem moh pohodlně obrátit. To zme pořad šli dolej a dolej, až zme sa nikdo nemuseli ohybať, enemjak už zme daleko přišli, tak zme se museli bokem přetáhnut Jak zme si na vrch posvítili, toš ty skaly trčely dolu a někde z nich kapalo a ledahdě mokly. Šli zme pořád a pořád, nic zme nemluvili, edem ukazovali. Zima tam nebylo a já sem neměl ani trochu lecjakého strachu, stupali zme dalej a dálej, hlubší a hlubší. Jak zme sa už moc na chodili a nevěděli esije den či noc a pořad zme do takových sinípřichodili, přišli zme na konec k velkej skále, pěkně rovnej, jako byju někdo přitesal. Na ni byl jakýsi na loket'dluhy nápis, začitelnými literami moravskými. To měl aji Šaron v tej svoji knize napsané. To prý mělo byt, že tam na druhej straně za korytem, co bylo před námi jak struha s hučici vodu, su ty poklady, co si zbojnici z lupeži nanosili. Pruhovali zme sa dostat' přes tu struhu na druhu stranu. Ta struha mohla byť tak, največ na tři sihy široká a přes ňu byla položena hryga (kmen) buková na moje stehno hrubá (silná). Já sem chcelpo nipřejdiťna druhu stranu, ale jak sem po ni udělal dva kroky, začala praščet. Tošja honem zpátky, lebo ja sem nevěděl, jak je ta struha hluboká a keloje tam vody. Spusčali sme do ni provázek s kaménkem na tři sihy, ale na vodu zme ešče nemohli přijit a věc provázku zme už neměli. Chcel sem zkusit vydrápat sa jinač na druhy břeh slezaci dolu, ale ten břeh byl jak vyoděny a hladký Toš na druhu stranu nebylo lze sa nijak jinač dostat Apřeca na druhu stranu byli byzme sa rádi dostali, dyž tam bylo zřetelně vidět, jak vrata a tými spárami v nich sa krásně svítilo, jak boží slunečko. Apřecaj deň to nemohel byť, dyž zme pořad lezli dolu a dolu. To muselo byť něco jiného. Šaron povjedal, že v tej knize stojí, že tam před tými vraty šedi černý pes, ten ale že nic neudělá, aby enem blizko k němu žádny nechodil, radši z dalša kolem něho. Mi se tam zdalo byť cosi černého, ale esli to byl ten pes, toš to němožu řect. Za tými vraty je pry velký zal a ten sa blišči, jakoby byl zlatem, stříbrem a drahým kamením vykládaný. Na prostředku je tam kamenný stůl a u něho spi jakýchsi pět s dluhu bradu, hlavy všeci na ten stůl položené a v kutách leží hromady zlata a stříbra.

No tož zme tak pořad pruhovali, nebyloli by Iza sa dostat na tu druhu stranu, ale nešlo to. A k tomu jeden z nás už pořád povjedal, abyzme šli raci ven, zeje marné se tam dostat. No toš dyš zme nemohli ani na druhu stranu, ani podlá tej struhy, ani hoře ani dolu, dyť tekla voda zpod tych skal na oboch stranách, toš hajdy zpátky. Šli zme pěkně po tem provázku, zas zme přišli do tych sini, v prostředku přetáhli sa bokem, až zme přišli na konec a pak vylezli z tych dur na Boží děň.
Jak zrny přišli domu, už byl večer druhého dňa, co zrny šli do tych dur. Toš si možete myslet, jak su ty ďury dluhé."

Pověsti o "důrách" na Radhošti sbíral v 19. století v Rožnově vyšehradský kanovník Beneš Metod Kulda. Na Radhošti a Pustev-nách jsou prý troje díry. Několik kroků pod Stupněmi mají tak velký otvor, že můžete tam zpříma vejít a dostat se až k Velehradu. Druhé, do kterých lze jen čtvernožky, jsou kus pod křížem a z těch prý se vycházelo až u Jablunkova ve Slezku, a třetí, do kterých se člověk musel pouze plazit, ty prý vedou až k Turci v Uhrách. Vždy se vyprávělo o trojích děrách, ale dnes jsou známy pouze dvoje: Pod Stupněmi neboli Cyrilka a pod křížem neboli Volářka.

Volářku najdete asi 20 minut cesty od kaple na vrcholu Radhoště směrem na Černou horu. Je to kolmá díra asi tři metry hluboká, válcovitá, nahoře asi dva, dole jen tři čtvrtě metru široká. Dole vedou na obě strany chodby. Východní vede do jakési místnůstky s rovnými stěnami kde končí, a západní chodba je už po několika metrech zavalena. Nad touto kolmou šachtou prý stála (podle jedné verze) dutá socha Radegasta, ze které kněží promlouvali a "volali" věštby poutníkům. V roce 1750 stála nad jámou koliba, z níž vedly žebříky do více chodeb a tří velkých sálů, jež byly vytesány .ve skále jeden nad druhým. (Jáma byla kolem roku 1850 Valachy zasypána, protože jim tam padaly ovce.) Byla k ní opět upoutána pozornost po nalezení a uveřejnění fantastického náčrtu prof. Vratislava Monzeho, jenž roku 1755 zobrazil toto podzemí v průřezu. Originál se nacházel v zemském muzeu v Brně odkud si nechal dr. František Přikryl pořídit v roce 1905 kopii. Dnes už ale nákres ve svazku rukopisů Monzeových, uložených pod č. XX, není. Někam zmizel. Mnoho lidí se domnívá, že to byl padělek, neboť byl dost podezřelý a prof. Monze prý na Radhošti nikdy nebyl.

Rožnovští rodáci František Bayer, Josef Marák a František Drápal navštívili jeskyni v únoru 1903 a byli překvapeni, že v ní nebyl sníh, ačkoliv všude kolem bylo sněhu po kolena. Z jámy vystupovala pára. Proto se tady o pár let později pokoušeli do podzemí prokopat Cyril Mach a Adam Melichar, ale bezúspěšně.

"Ďury" pod Stupněmi, známé také jako Cyrilka, jsou vzdáleny asi 300 kroků na východ od rozhledny Cyrilka na Pustevnách. Bývaly to tři úzké trhliny vedle sebe v pískovcových lomech. Tudy vstupovali do hory hledači pokladů, jejichž zážitky byly výše uvedeny. Ještě v roce 1886 se hledači mohli dostat až k podzemní říčce a pověstnému draku, či černému psu. Dokládá to další objevený zápis odvážlivců z Trojanovic.

Dyž idětě od kaple vpravo, za málu chvilu přidětě k důrám do země (myšlena je zde asi Volářka). Šak na Pustevnách su tež takové duřiska (díry). Vleze do nich lehko chlap. Ludé dycky mocej o tych ďurach vykládali, že su tam poklady a čerty ďábly (a Bůh ví co ještě) a tož raz se umluvili dva tací silni a něbojaclivi chlapiska, šak to byli starý NěckářFranta, an býval podJavornikom, umřel už, měl přes sedumdesát. V tych důrách byl jak viděl Abrahama (když mu bylo 50 let). Umřel 1906, tož v ďurach mohl byt tak kolem roku šestaosumdesáteho. S nim chcel lezťjeho šva-ger Čada Franta, šak mu tež nadávali (přezdívali ho) Hrčka. A potem se přihlásil ešče jeden Stavarek, ternu zas nadávali Pečak.
Tož ti tře se domluvili, že musa edem tam vlézt, aby věděli co tam je. Ale měli, pane, chytrý nápad. Aby tam v tych horucich ďurach nězbludili a potem aji hladem tam něskapali (nezemřeli), kupili stryk Něckař v městě klubco niti a svíčku lojarku. A jed-neho dna se popadli a vjo na hory. Dyš přišli k tej jednej ďuře, co do ni mínili vlézt, tož stryk Něckař uvázal konec niti na křašči (křoviny), co rostlo u ďury, rožal svíčku apovjeda:
"Tož spánem Bohem pujděm".
Míly Stavarek jak ale viděl do jakého pekliska se ma pjadliť, I roztřepaly se mu strachem gatě a povjedal, že un tam nepoleze, že řači budě hlídat.
Tož dobře. Nechali milého Stavarka u ďury a Něckař s Čadou lezli. Aby se neztratili, tožfurt odmotávali tu niť a tej se drželi, lezli chvilu furt dolu a potem už rovno. Dívali se kolem sebe, ale nic neviděli, mohli se ohlídat kolem dokola jak chtěli. Lezli už dost dluho, dyž uslišeli jakési hučeni. Lezli dalej, co tež to hučí, až přišli k jakémusi potoku. Přes potok bylo lavčisko a na druhým konců tej lávky sedělo hrozne černé psisko, .které na nezačalo řvát. Oba si pomysleli, kdo tež to psisko tudyk živi, ale nenapadlo jim, že to je ten duch, co ty poklad hlídá. Protože se edem téhopsa balí, vrátili se po niti ven, kdě už Stavarek byl celý tvrdý, že se jim cosik stalo. Něckař tvrdivali, že oni by byli ešče dalej lezli, alepry pul svíčky už bylo shořenej, tož se museli vrátit. Potem chtěl ešče starý Něckař páru rázy (několikrát) tam lézt, furt se vyprav jal, až ta zubatá s kosu si proňho přišla."

První z těch třech zemřel 1906 Něckař, pak přišla řada na Stavarka a poslední zemřel Cada-Hrčka. A s těmi třemi umřela i srdnatost všech Pasečanů, kteří už více do důr nelezli.

Pochopitelně, že neumřela. Brzy se objevili další výzkumníci, kteří chtěli podzemí prozkoumat. V roce 1895 nechal dr. František Přikryl, bývalý asistent archeologa dr. J. Wankla, rozšířit vchod, takže teď bylo možno dosti snadno vniknout do první jeskyně, vzdálené od vchodu asi šest metrů. Ještě v dubnu roku 1902 vedly z ní čtyři chodby. Ale už za tři týdny byla třetina jeskyně zasypaná kamením ze stropu a jen tři chodby zůstaly přístupny. Skupina rožnovských výzkumníků (Kramoliš, Bayer, Marák a Drápal) se už ale nedostala dál než dvě stě metrů. Roku 1905 se pokusil k podzemní říčce proniknout dr. Přikryl s naddůlním Františkem Batkem a čtyřmi horníky, kteří neopomněli vzíti sebou i dynamit mimo jiných různých nástrojů a záchranných prostředků.

"Nohama napřed vsoukali se do tmavé díry na dně trychtýřovité problubeniny. Octli se v prostranné jeskyni s kahancem v rukou. Za sebou táhli lano, na něž se naddůlní přivázal. Dr. Přikryl táhl motouz k měření délky. Napřed se půda skláněla, pak stáli v jeskyni 2 m široké. Boční stěny tvořily ohromné balvany pískovcové volně stojící na nižších a jiné tvořily strop. Všude tma a ticho hrobové rušeno nárazem kapek vody se stropu. Šli tak asi 10 m daleko a stěny se k sobě tlačily. Na levé stěně zela místem (lira, z níž šel průvan. Tou se přetáhli hlavou napřed do vedlejší 'Jeskyně. Stála hlouběji a chodili v ní po ostrých kamenech. Prolezli všecky záhyby děr, ale všude se skály srážely dohromady, takže nebylo možno dále se prodrati. Výprava se vrátila a s jásotem pozdravila podzimní slunce na modré obloze. Den byl překrásný. Po krátkém oddechu vnikli pak do druhé díry nohama napřed a pomalu posunovali se ležmo vpřed, táhnouce lano ta motouz. Ve vzdálenosti asi 5 m postavili se ve větší jeskyni. I prostřed stál velký kámen, na němž vypsána byla různá znamení, sešlá však k nepoznání. Za tím kamenem pustili se pak tímtéž způsobem dále úzkou dírou ve sklonu asi 50". Kahance, jim v úzké prostoře čadily dusivým dýmem, až pak po chvilkách v prostrannější části volněji dýchati mohli. Lampy oznamovaly slabý průvan zdola. Šířka díry obnášela 6 dm. Když urazili takto 62 metrů, zastavil se naddůlní fíatke, neboť nemohl nohu dále prostrčit. Cesta byla pošinutím skal zatarasena u samého začátku chodeb. Zarmouceni nezdarem výpravy dosti nákladné, soukali se pak badatelé jako krtci vzhůru na světlo.

A jak to vypadá v radhošťském podzemí dnes? Volářka je stále beznadějně zavalena, nedá se proniknout dále než deset metrů. Podle zkazek existuje sice do Volářky ještě jeden vchod, ale zatím ho nikdo nenašel. Na Pustevnách v Cyrilce jsou dva ze tří posledních vchodů již také zavaleny. Zůstal jen jediný, ale ten už je před nežádoucími návštěvníky chráněn mříží se zámkem. Zpočátku by jste se tam museli plazit po břiše úzkou chodbičkou, potom sešplhat po laně asi třímetrovým komínem, a pak už se dá pohodlně kráčet. Stěny jsou popsané různými značkami a jmény, někde velmi starými a sotva čitelnými, jindy poměrně novými. Nechybí tam ani oblíbený nápis z šedesátých let "Servít je vůl". Marně byste tam ale hledali značky popsané v knížečce o hledání pokladů od Šebesty. Chodby se různě dělí, vzájemně protínají a kříží, ale asi po padesáti metrech jsou všechny buď zavaleny spadlými kameny, anebo zataraseny posunem skalních bloků.

Podzemní prostory pod Radhoštěm nejsou totiž klenuté krápníkové jeskyně, vytvořené vymletím rozpustného vápence vodou, nýbrž štolovité skalní rozsedliny, vzniklé puknutím a pohybem svrchních pískovcových vrstev. Celý Radhošť je totiž z godulského pískovce. Postupná změna průřezu jeskyň a občasné mizení pramenů svědčí o tom, že pískovcové vrstvy, rozpraskané jako kry, jsou v neustálém pohybu. Zatímco nové pukliny se postupně zvětšují, staré se naopak zasypávají uvolněnými kameny.

Ještě v roce 1886 pronikl Něckař, Čada a Stavárek z Trojanovic až k podzemní říčce, ale o dvacet let později se už naddůlní Batke nedostal dál než asi sedmdesát metrů. Další sesuvy chodeb vznikly při stavbě nové silnice na Pustevny. V letech 1978 až 1979 se bohumínští speleologové pod vedením Josefa Wagnera pokoušeli tyto závaly odstranit, ale příliš daleko nepronikli.
Zbývá tedy ještě nějaká naděje dostat se do nitra hory? Jen velice malá. Musel by být nalezen třetí, dosud neznámý vstup do podzemí - Radochova studna. Je možné, že právě ta zůstala nepoškozena a stále průchozí. Bohužel staré kroniky a zápisy se o ní zmiňují jen mlhavě, takže její přesnou polohu nikdo nezná. Alespoň zatím...

Z knihy Velká kniha otázek a záhad,
Jitka Lenková, Vladimír Šiška, Ivan Mackerle, Jan Zeman z roku 2002

[Editace článku: Leo Dedek] Přehled návštěvnosti